E
Ať bylo mně i jí tak
A
šestnáct
B
let,
E
zeleným údolím jsem
A
si ji
B
ved’,
E
byla krásná, to
C#mi
vím, a já měl strach,
jak
F#7
říct, když na řa
B
sách
E
slzu má velkou jako
E7
hrách.
A
E7
Sbohem,
A
lásko, nech mě
F#mi
jít, nech mě
Asmi
jít, bude
C#mi
klid,
F#mi
žádnej pláč už ne
B
spraví ty mý
E
nohy
toula
E7
vý,
A
já tě vážně měl
F#mi
moc rád, co ti
Asmi
víc můžu
C#mi
dát,
F#mi
nejsem žádnej ide
B
ál, nech mě
E
jít zas o
A
dům
E
dál.
E
A tak šel čas, a
A
já se
B
toulám
dál,
E
v kolika údolích
A
jsem takhle
B
stál,
E
hledal slůvka, co
C#mi
jsou jak hojivej fáč,
F#7
bůhví, co jsem
B
to
zač,
E
že přináším všem jenom
E7
pláč.
E7
Sbohem,
A
lásko, nech mě
F#mi
jít, nech mě
Asmi
jít, bude
C#mi
klid,
F#mi
žádnej pláč už ne
B
spraví ty mý
E
nohy
toula
E7
vý,
A
já tě vážně měl
F#mi
moc rád, co ti
Asmi
víc můžu
C#mi
dát,
F#mi
nejsem žádnej ide
B
ál, nech mě
E
jít zas o
A
dům
E
dál.
A
Uúúúúúúúu
F#mi
uúúú,
Asmi
Uúúúúúúúu
C#mi
uúúú,
F#mi
Uúúúúúúúu
B
uúúú,
E
Uúúúúúúúu
E7
uúúú,
A
Uúúúúúúúu
F#mi
uúúú,
Asmi
Uúúúúúúúu
C#mi
uúúú,
F#mi
Uúúúúúúúu
B
uúúú,
E
Uúúúú
A
úúúu
E
uúúú.
Asmi
Já nevím, kde se to v člověku
C#mi
bere
–
F#mi
ten neklid, co ho tahá z místa na
B
místo,
E
co ho nenechá, aby byl sám se se
E7
bou
spokojený,
A
jako většina ostatních, aby se
F#mi
usadil,
aby dělal jenom to,
Asmi
co se má, a říkal jenom to,
C#mi
co se od něj čeká,
F#mi
já prostě nemůžu
B
zůstat na jednom místě,
E
nemůžu, opravdu,
A
fakt.
E
E7
Láááálááá,
A
láááálááá
F#mi
lááá,
Asmi
láááálááá
C#mi
lááá,
F#mi
žádnej pláč už ne
B
spraví
ty mý
E
nohy
toula
A
vý
E
.
E
A
H
C#mi
F#7
F#mi
Asmi
E7